Na správu hřbitova neexistují jednoduché šablony, problematika pohřbívání se nevejde do kolonek ekonomů a paragrafů právníků. Přesto si po pečlivé přípravě dovolujeme provozovatelům pohřebišť nabídnout     návrh vzorového řádu pohřebiště [PDF, 615.94KB] v souladu s novelou zákona o pohřebnictví účinnou od 1. září 2017.

Vzor hřbitovní knihy lze stáhnout     zde [PDF, 157.09KB]. Žádná část tohoto tištěného nebo elektronického tiskopisu (formuláře) nesmí být reprodukována ani šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu společnosti SEVT, a.s., Pekařova 4, Praha 8. Neoprávněné užití tohoto tiskopisu (formuláře) bude trestně stíháno.

V této souvislosti Ministerstvo pro místní rozvoj pořádá konzultační den k novele zákona o pohřebnictví, který se uskuteční ve čtvrtek dne 14. září 2017 od 9:00 hod. v hlavní budově MMR na Staroměstském náměstí v Praze. Konzultace se uskuteční v zasedací síni Akademie veřejného investování (AVI). Dopravní spojení: nejlépe tramvají č. 2, 17 a 18 – zastávka Staroměstská, případně metro trasa A (stanice Staroměstská) nebo trasa B (stanice Můstek). Také je vhodné dopravní spojení autobusem č. 194 – zastávka Staroměstské náměstí.

Pro veřejnost je do AVI zřízen také bezbariérový přístup Pařížskou ulicí č. 6. Pro případ takového přístupu je nutné předem upozornit kontaktní osobu konzultačních dnů pana Milana Mičo, e-mail: milan.mico@mmr.cz, tel.: 224 86 4635. Účast na konzultačních dnech je zcela dobrovolná; závisí na potřebě informací týkajících se výše uvedených okruhů a je bezplatná, není třeba se předem registrovat či objednávat.

Podněty týkající se přiložených vzorových materiálů a programu konzultačního dne zasílejte, prosím, na pohrebnictvi@mmr.cz.

 

Další právní informace

1. K problematice sociálních pohřbů

1.1 V jakém případě může občan požádat o zajištění sociálního pohřbu?

O tzv. sociální pohřeb se nežádá. Ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví a o změně některých zákonů ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o pohřebnictví), konstruuje subsidiární povinnost obcí zajistit pohřbení, pokud nikdo jiný ve lhůtě 96 hodin od oznámení úmrtí pohřbení nesjednal a anatomický ústav o lidské pozůstatky neprojevil zájem.

Z toho na jednu stranu vyplývá, že k zajištění pohřbení obcí se nevyžaduje souhlas osob blízkých zemřelému, na druhou stranu to však předpokládá, že obec nenalezla jiného vhodného vypravitele pohřbu (např. osobu blízkou z informačního systému evidence obyvatel nebo pohřební spolek). Obec může od oznámení úmrtí zajistit pohřbení okamžitě, protože podle § 5 odst. 2 zákona o pohřebnictví musí lhůta 96 hodin vždy uběhnout již před oznámením úmrtí obci. Musí si však nejprve ověřit, zda lidské pozůstatky byly lékařem prohlédnuty skutečně na jejím území a pokud byly nalezeny osoby blízké, musí být informována o jejich jménu a příjmení s uvedením kontaktní adresy, data a času, kdy jim bylo úmrtí oznámeno.

V případě zájmu univerzitní vysoké školy, která provádí anatomické pitvy, o využití opuštěných lidských pozůstatků pro potřeby lékařské vědy a výzkumu nebo k výukovým účelům, musí obec ověřit, zda tato škola zajistila informovaný souhlas osoby blízké k zemřelému s anatomickou pitvou.  

1.2 Jak se zaměstnanec obce o tělu zemřelého dozví?

Provozovatel zařízení pro přechodné uložení lidských pozůstatků nahlásí obci, ve které se konala prohlídka těla lékařem, marné uplynutí lhůty 96 hodin. Příslušná obec po obdržení Listu o prohlídce zemřelého od provozovatele márnice ověří, že lékař prohlížející tělo a Policie ČR udělali pro vyhledání a oznámení úmrtí osobám blízkým vše co bylo v jejich silách a že lhůta 96 hodin uběhla nejen od uložení těla do márnice, ale také od oznámení úmrtí osobě blízké, jak požaduje v ustanovení § 5 zákon o pohřebnictví.

 

1.3 Jaký je postup v případě opuštěného zemřelého cizince na území ČR?

Lidské pozůstatky státního příslušníka cizího státu se nesmí zpopelnit, nýbrž se musí pohřbít do hrobu nebo do hrobky na veřejném pohřebišti. Pokud na zpopelnění obec trvá, po uplynutí lhůty 96 hodin od oznámení úmrtí osobě blízké a po obdržení Listu o prohlídce zemřelého kontaktuje matriku příslušnou podle místa úmrtí osoby, aby požádala zastupitelský úřad o povolení zpopelnění v ČR. K žádosti matriční úřad přiloží úmrtní list.

 

1.4 Co všechno musí obec v souvislosti s agendou sociálních pohřbů zajistit?

Obec musí především ověřit všechny výše uvedené právní akty související s oznámením úmrtí a zdokumentovat je (List o prohlídce zemřelého, výpis ze zdravotnické dokumentace, vyjádření Policie o předání oznámení o úmrtí osobám blízkým, přání zemřelého o způsobu pohřbení, darovací smlouva s anatomickým ústavem apod.). Poté statutární orgán obce rozhodne buď o darování těla anatomickému ústavu anebo o způsobu pohřbení (země, žeh) dle místních zvyklostí a slušném pohřbu (rakve dle ČSN 49 3160, rubáše, úprava těla zemřelého, podoba hrobového místa) rovněž dle místních zvyklostí. Následně vybere dle doporučujících kritérií Ministerstva pro místní rozvoj (viz brožurka     Základní informace pro pozůstalé [PDF, 474.09KB], 2013) provozovatele pohřební služby, s nímž uzavře příkazní smlouvu o vypravení výše popsaného sociálního pohřbu.

 

1.5 Jak takový sociální pohřeb probíhá?

Sociální pohřeb je případ od případu jiný, náklady na něj ovlivňují nejen zvyklosti jednotlivých obcí, ale také délka přechodného uložení těla zemřelého v márnici do doby nalezení osob blízkých zemřelému nebo povolení státního zástupce, jde-li o podezření na spáchání trestného činu, či příslušného státu (jde-li o pohřeb cizince).

 

1.6 Co s opuštěnými urnami ze sociálních pohřbů?

V souladu s ustavením § 92 odst. 2 občanského zákoníku je nutné zabránit i nakládání s urnami se zpopelněnými ostatky osob zemřelých bez dědiců nedůstojným, resp. morálně nepřijatelným způsobem. Neměly by zůstávat dlouhodobě deponovány na úřadech obcí nebo v provozovnách pohřebních služeb, ideální je jejich uložení do obecního společného hrobového místa na veřejném pohřebišti (obecní hrobka, hrob, úložiště uren, popřípadě vsyp či rozptyl popela). Náklady na uložení těchto zpopelněných lidských ostatků jsou obcím Ministerstvem pro místní rozvoj refundovány postupem podle § 5 odst. 4 zákona o pohřebnictví jako dílčí část účelně vynaložených nákladů na pohřbení.

1.7 Obci jako vypraviteli pohřbu nabízí v některých případech soudní komisař po zůstaviteli „majetek nepatrné hodnoty“. Je nabytý nepatrný majetek obce součástí pozůstalosti, ze které si obec má jako vypravitel pohřbu pohřební výlohy uhradit přednostně a teprve poté, co na krytí nákladů výše nepatrného majetku nestačí požádat MMR o refundaci? Má výši nabytého nepatrného majetku obec uvést v žádosti o refundaci pohřebních výloh u Ministerstva pro místní rozvoj a odečíst ji od svých vynaložených nákladů? 
Uvedená otázka se týká problematiky úhrady nákladů na pohřbení zůstavitele bez dědiců s nepatrným majetkem. Podle § 5 zákona o pohřebnictví je obec povinna doložit, že po pohřbeném zůstaviteli není dědiců, nikoli zda po pohřbeném zůstaviteli existuje nepatrný majetek a v jaké výši. Obec nemusí nepatrný majetek do svého vlastnictví vůbec nabýt (srov. ustanovení § 154 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních) a stát ji k tomu nemůže svou metodikou přimět.

Náklady na pohřbení zůstavitele se mají hradit z jeho pozůstalosti, což stanoví § 114 odst. 2 občanského zákoníku, nikoli z jeho nepatrného majetku. Ministerstvo pro místní rozvoj proto nepožaduje od obcí, aby výši nabytého nepatrného majetku uváděly v žádosti o refundaci pohřebních výloh nebo si ji odečítaly od svých vynaložených nákladů na pohřbení.
 

2. K problematice provozování pohřebišť

2.1 Některé obce se na kraje obrací s dotazem ohledně neujasněných smluvních vztahů (nemají sepsány smlouvy) mezi obcí jako provozovatelem hřbitova a církví jako vlastníkem pozemku. Na jakém principu se v padesátých letech 20 stol. stávaly obce správci na církevních hřbitovech? Jak nejlépe zabezpečit stávající situace, kde chybí písemné smluvní vztahy a předcházet majetkoprávním soudním sporům obcí a církví ohledně úhrady vzniklých oprav. Co poradit obcím v rámci orientace v této problematice?
V 50-tých letech 20 stol. byly církve státem zbaveny práva hřbitovy ve svém vlastnictví provozovat a následně jim byla z úřední moci uložena povinnost provoz převést na tehdejší národní výbory. Podle pokynů Ministerstva místního hospodářství ČSR a Státního úřadu pro věci církevní ze dne 29. dubna 1956, v dohodě s ministerstvy financí a zdravotnictví, měly být uzavírány dohody o převzetí správy, vlastnické právo však zůstalo nezměněno. Výjimečné postavení zaujímají židovské náboženské obce, které provozují v České republice dosud kolem 300 neveřejných kostrových pohřebišť.
 
Na základě důvodové zprávy k novele zákona o pohřebnictví (senátní tisk 122) oddělení pohřebnictví Ministerstva pro místní rozvoj obcím jako provozovatelům veřejných pohřebišť na cizím pozemku doporučuje následující.
 
Vše co není údržbou, natož modernizace, rekonstrukce a investice, stejně tak všechno ostatní, co není obsaženo v ustanovení § 18 odst. 1 zákona o pohřebnictví, je podle našeho názoru možno a nutno požadovat na vlastníku hřbitova v duchu ústavněprávní zásady „vlastnictví zavazuje“. Podle ustanovení § 507 občanského zákoníku je součástí pozemku i rostlinstvo na něm vzešlé.
 
Každý, kdo mj. vlastní jakýkoliv pozemek, je povinen dle § 3 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/2004 Sb., o rostlinolékařské péči a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, omezovat výskyt a šíření škodlivých organismů včetně plevele, což zahrnuje nepochybně i pravidelnou údržbu. Nad plněním povinností podle tohoto zákona, kam ve smyslu výše uvedeného nepochybně spadá i pravidelné sečení travních porostů, dohlíží orgány státní správy ve věcech rostlinolékařské péče. Konkrétně se jedná o orgány obecního úřadu obce s rozšířenou působností. Tento úřad může podle § 73 cit. Zákona projednávat přestupky a jiné správní delikty proti zmíněnému § 3 odst. 1 písm. a) cit. Zákona – tj. výskyt a šíření plevelů, které se šíří z neudržované nezemědělské půdy (neudržovaných pozemků) a které ohrožují zdraví lidí nebo zvířat a těm, kteří neplní své povinnosti udržovat pozemky, které vlastní, případně užívají, lze zde uložit pokutu do výše 30 000 Kč, právnické osobě až do výše 500 000 Kč (vizte § 79a a násl. cit. zákona).
 
Analogicky též podle § 7 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, je péče o dřeviny, zejména jejich ošetřování a udržování, povinností vlastníků. Zákonem stanovené povinnosti povětšinou konkretizuje příslušná obecně závazná vyhláška, přičemž v dané situaci tak bývá standardním postupem výzva ze strany příslušného orgánu státní správy vlastníkovi pozemku k nápravě, k čemuž je mu poskytnuta lhůta. Po uplynutí této lhůty pak příslušný orgán ukládá pokuty. Alternativním řešením je možnost po neuposlechnutí výzvy travnatý porost posekat ze strany obce a následně zaslat vyúčtování nákladů vlastníkovi předmětného pozemu, příp. příslušné náklady i soudně vymáhat.
 
Podle našeho názoru v obecné užívací rovině smlouva provozovatele pohřebiště s vlastníkem pozemku není nutná. Část obcí možná žádné smlouvy s církevními vlastníky nemá, ale jinde je praxe taková, že na řadě obcí jsou mezi církví a obcí uzavřeny nájemní smlouvy či smlouvy o výpůjčce, v nichž se obec zavazuje nemovitosti církve tvořící hřbitov zvelebovat, opravovat, modernizovat, tj. investovat nemalé finanční prostředky do cizího majetku výměnou za to, že obec „může“ provozovat hřbitov a vlastník ji nebude činit problémy.
 
Jakákoliv vzájemná smlouva o výpůjčce hřbitova je, domníváme se, zbytečná, protože je nutno rozlišit veřejné pohřebiště dle zákona o pohřebnictví jako prostor určený k pohřbení lidských pozůstatků nebo uložení zpopelněných lidských ostatků a pozemek s nemovitostmi vlastníka jako takový, k nimž má vlastník nejen práva, ale i povinnosti řádné péče. Užívání cizího pozemku ze strany obce coby provozovatele je ze zákona o pohřebnictví, který toto užívání písemnou formou vůbec nepodmiňuje a naopak zákon o pohřebnictví logicky podle našeho názoru umožňuje obci užívání souvisejících nemovitostí, neboť bez nich by k plnění zákonné povinnosti obce nemohlo dojít.
 
Registrované církve a náboženské společnosti jsou od 1. ledna 2012 oprávněny k provozování veřejných pohřebišť na svém pozemku, a to bez dalšího časového omezení kdykoli, přičemž postačí písemně oznámit obcím jako provozovatelům pohřebišť, že nadále hodlají provozovat svá pohřebiště samy a vyzvat je k navazujícímu smluvnímu vypořádání vztahů. Obce by měly s využitím všech prostředků, i prostřednictvím svých zájmových organizací, vůči tomuto řešení směřovat.
 
Adekvátní by byla i dohoda obou dotčených stran, církve jako vlastníka nemovitostí pohřebiště a obce jako provozovatele pohřebiště o převodu souvisejících nemovitostí na provozovatele.
 
Jako vzor výše uvedeného přístupu lze jmenovat Římskokatolickou církev v biskupství plzeňském nebo královehradeckém:
 
Půlka hřbitova patřila církvi, obci Milavče ho bezúplatně převedla
Zdroj: Domažlický deník
Datum vydání: 3. 6. 2017
Odkaz: http://domazlicky.denik.cz/
Milavče – Při přípravě Řádu veřejného pohřebiště v Milavčích bylo zjištěno, že téměř polovina pozemku stávajícího hřbitova je v majetku římskokatolické církve. K takovému pochybení v majetkoprávních vztazích zřejmě došlo před mnoha desítkami let, kdy obec potřebovala zvětšit plochu hřbitova. Proto Obecní úřad Milavče oslovil na počátku tohoto roku představitele Plzeňského biskupství se žádostí o bezúplatný převod předmětného pozemku, a tím vyřešit majetkoprávní vztah. Osobním jednáním starosty obce Vojtěchem Weberem s biskupem Tomášem Holubem a jeho pochopením dané problematiky došlo k dohodě o bezúplatném převodu uvedeného pozemku na Milavče. Zastupitelstvo obce při schvalování této dohody velice ocenilo takový pozitivní přístup Plzeňského biskupství k naší žádosti a vyjadřuje tímto římskokatolické církvi upřímné poděkování. O autorovi: Jan Sazama, místostarosta

Církev márniční kapli darovala
Město chátrající stavbu opraví
Datum vydání: 3. 5. 2017
Mladá fronta Dnes
Zdroj: ČTK
Márniční kapli na hlavním městském hřbitově dostane od římskokatolické církve město Jičín. Kapli, která je zatím nevyužitá a léta neudržovaná, hodlá město za odhadovaných 1,2 až 1,5 milionu korun opravit.
Po opravě by ji hřbitovní správa šestnáctitisícového města chtěla využívat jako zázemí pro menší hřbitovní obřady, například pro rozloučení před uložením urny do hrobu. V úvahu připadá i zřízení výstavy o pohřebnictví. Církev kapli městu nabídla formou bezúplatného převodu a rada města zastupitelstvu doporučila nabídku akceptovat.
Údržba památek a starých staveb patří mezi priority radnice. V polovině dubna město dostalo za příkladnou péči o památky ocenění Historické město roku 2016. V předchozích dvou letech byl Jičín v nejužším výběru tří nominovaných měst. V současnosti město největší úsilí i peníze věnuje opravám Valdštejnské lodžie a zámku.
 

3.  K problematice provozování pohřebních služeb

3.1 Kdo stanoví, že lepenka použitá k výrobě konečných rakví je pětivrstvá nebo jen dvouvrstvá?
Zákon č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pohřebnictví“) s účinností od 1. září 2017 v ustanovení § 2 písm. k) stanoví, že konečnou rakví je pevně zavřená rakev vyrobená z dřevěných desek nebo desek na bázi dřeva splňující kritéria pevnosti rakve pro pohřbení.

Pro rakev, která tato kritéria nesplní (např. při použití jiných materiálu k výrobě), pak zákon odkazuje na všechny tři části české technické normy – ČSN 49 3160 Rakve a požaduje splnit alespoň parametry ve shodě s touto technickou normou. Tato technická norma v obecné části 1 v kapitole 4.2 stanovuje minimální pevnosti a dále pak zmíněná technická norma uvádí podmínky pro statické a dynamické zkoušky spodního dílu rakve a obsah protokolu o zkoušce. Rakev vyráběná pouze z vlnité lepenky musí mít minimální pevnost v průtlaku 1 800 kPa (podrobněji ČSN 49 3160 odkazuje na ČSN EN ISO 2759 (50 0390) Lepenka – Stanovení pevnosti v průtlaku).
 
V souladu s citovaným ustanovením § 2 písm. k) zákona o pohřebnictví musí být konečná rakev vždy pevně zavřená. Víko konečné rakve musí být se spodním dílem vhodně spojeno a vyrobeno tak, aby zákonná povinnost ve výše uvedeném ustanovení byla dodržena.    

Každá rakev dle ČSN musí být vhodným způsobem značena nejlépe vlepeným štítkem na vnitřní straně u velkého čela víka a zároveň pro snadnější kontrolu kvality uzavřených konečných rakví na vnější části spodní stěny konečné rakve. Při prověřování kvality konečných rakví bude MMR přítomnost těchto vlepených štítků kontrolovat.
 
Podvodné označení konečných rakví MMR tolerovat nebude. Bude-li mít podezření, že štítkem je polepena konečná rakev, která nesplňuje parametry zkoušené podle bodu 5 uvedené ČSN 49 3160-1, rakev bude v rámci řízení o přestupku zabavena a přezkoušena ve vybrané zkušební laboratoři akreditované podle normy ČSN EN ISO/IEC 17025 Všeobecné požadavky na způsobilost zkušebních a kalibračních laboratoří.
 
Zákon o pohřebnictví obecně neomezuje prodej a výrobu tzv. papírových rakví, využitelných zejména pro přechodné uložení nebo při technickém transportu těl zemřelých, ale v § 8 odstavci 1 stanoví zákaz jejich užití jako konečných rakví pro pohřbení, nesplňují-li požadavky ČSN 49 3160 Rakve.
 
Zmíněný § 8 odst. 1 novely zákona v této souvislosti stanoví: „Provozovatel pohřební služby je povinen zajistit při převozech na místo pohřbení nebo při vystavení těla zemřelého jeho … uložení v konečné rakvi; v ostatních případech mohou být uloženy i do rakve transportní nebo do transportního vaku.“
 
Pokud provozovatel pohřební služby tuto povinnost po nabytí účinnosti zákona o pohřebnictví opakovaně a hrubě poruší a MMR tuto skutečnost zjistí nebo obdrží řádně doložený podnět, bude postupovat podle zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a o řízení o nich.

3.2 Můžeme mít jako poskytovatelé sociálních služeb uzavřenou smlouvu s provozovatelem pohřební služby, která by k sobě těla zemřelých z našeho ústavu svážela a zajistila uložení po dobu minimálně 48 hodin? Neměli bychom ve svém areálu žádný chladicí box, ale pronajímali bychom si přechodné ukládání zemřelých prostřednictvím externího dodavatele služeb.
K výkladu ustanovení § 4 odst. 4 a 5 zákona o pohřebnictví Vám sdělujeme, že slovesem „zajistit“ má zákonodárce podle našeho názoru na mysli nejen provozování chladicího zařízení svépomocí uvnitř areálu poskytovatele zdravotnického zařízení nebo zařízení sociálních služeb, ale také mimo svůj areál, a to i prostřednictvím jiné právnické nebo podnikající fyzické osoby (například v jiné blízké nemocnici, v sousedním domově pro seniory nebo u provozovatele pohřební služby). Lidské pozůstatky nemusí být uloženy po dobu 48 hodin od úmrtí v chladicím zařízení v místě úmrtí.

Zákon o pohřebnictví se zaměřuje na nositele nákladů spojených s uložením (popř. převozem) lidských pozůstatků a umožňuje nemocnicích nebo ústavům sociální péče využívat kapacity jejich chladicích zařízení k ukládání lidských pozůstatků pouze po minimální nezbytnou dobu. Pokud poskytovatel zdravotní služby nebo sociální péče nemůže přechodné ukládání lidských pozůstatků provádět sám, zajistí jejich uložení u jiné osoby; přitom je povinen počínat si tak, aby náklady spojené s převozem a uložením do doby pohřbení byly co nejnižší.