Konzultační den zahájil Tomáš Kotrlý, vedoucí oddělení pohřebnictví MMR, v 10:00 hodin dopoledne. Poděkoval zejména zástupům krajských hygienických stanic (KHS) a krajských úřadů (KÚ) a zdůraznil, že bez zhodnocení dozorové činnosti orgánů veřejné moci během následujících čtyř let nemůže být připravena koncepční a účinná změna zákona o pohřebnictví. Legislativní změnu může MMR podle usnesení vlády ze dne 24. října 2016 navrhnout vládě až v roce 2022.

Po krátkých vystoupeních zástupců ústředních orgánů státní správy se rozvinula diskuze o kvalitě sociálních pohřbů, a to v souvislosti s cenami sociálních pohřbů, které jsou dlouhodobě velice nízké zejména díky regulaci věcně usměrňovaných cen jednotlivých položek sociálního pohřbu ze strany Ministerstva financí. Vyhláška MMR č. 277/2017 Sb., o postupu obce při zajištění slušného pohřbení, má zaručit kvalitu použitých materiálů a prostředků včetně standardní péče o tělo zemřelého. Finanční úřady kontrolují provozovatele pohřebních služeb, aby náklady na pohřbení byly řádně kalkulovány, obce v roli vypravitelů pohřbu dohlížejí, aby byla dodržena příkazní smlouva, kterou s pohřební službou uzavřely.

MMR nabízí obcím zcela novou brožurku Průvodce sociálním pohřbem, která byla zaslána všem obcím s rozšířenou působností a rozdána na konzultačním dni. Podle této metodiky by obce jako vypravitelé pohřbů měly prostřednictvím provozních řádů pohřebních služeb schválených KHS dohlížet i na to, zda provozovatel vykonává živnost v souladu se svým řádem. Zákonnou povinnost provozovatele pohřební služby zveřejnit tento řád vykládá MMR tak, že jej na požádání předloží vypraviteli pohřbu. Žádná nová povinnost pro obce tímto metodickým pokynem stanovena není. Obci, která kopii řádu pohřební služby na MMR v rámci refundace sociálního pohřbu nezašle, nehrozí žádný dozor, kontrola či napomenutí ani pozastavení úhrady pohřebních nákladů. MMR provádí kontroly zejména v krematoriích, obce v roli vypravitelů pohřbů kontroluje KÚ.

Další dotazy se týkaly problematiky vydávání uren ze sociálních pohřbů a stížností souvisejících s neochotou některých obcí komunikovat s provozovatelem pohřební služby jako se smluvním partnerem. Pokud má pohřební služba zkušenosti s nesprávným postupem obcí, s šikanózním postojem kontrolujících osob, mohou se obrátit se stížností na kancelář ombudsmana.

Dále se rozvinula bouřlivá debata, jejímž ústředním tématem bylo město Liberec, které, podle názoru předsedy Sdružení pohřebnictví, začalo provozovat krematorium a pohřební službu nezákonně. Rozhodnutí o provozování krematoria a pohřební služby ve vlastnictví města svépomocí je sice v kompetenci samosprávy, ale práva a povinnosti má město shodné jako jakýkoli jiný podnikatel. I orgány dozoru má město jako provozovatel totožné: živnostenský úřad, KHS a MMR. Tyto orgány nesmějí být nečinné, a proto, jakmile obdrží podnět na porušení povinností, bude kontrola provozovatele zahájena.

Zástupci Sdružení pohřebnictví vidí problémy a nejasnosti v samotném zákoně o pohřebnictví: exhumace, pohřbívání nad úrovní kolísání podzemní vody, evidence související s provozováním veřejného pohřebiště – vázaná/svázaná kniha. Dále spatřují potíže v tom, že obce jako provozovatelé veřejných pohřebišť nemají zajištěny hrobníka.

Provozovatelka pohřební služby z Říčan u Prahy položila MMR na závěr veřejně několik níže uvedených otázek, na které MMR odpovídá po dohodě s tazatelkou i přítomnými účastníky až v rámci tohoto zápisu. Níže uvedené otázky a odpovědi jsou zároveň zveřejněny samostatně zde. Konzultační den byl ukončen v 14:00 hodin. Zapsala Hana Augustinová, oddělení pohřebnictví MMR.


1. Jak to, že pohřební služby provádějí převozy na pitvu a z pitvy částečně zadarmo?

Zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, neumožňuje, aby součástí hrazené služby byly i náklady na přejezd vozidla určeného k převozu lidských pozůstatků po pozemních komunikacích bez lidských pozůstatků (zemřelého pojištěnce). Toto nařízení se vztahuje i na cesty z místa pitvy do místa, kde k úmrtí došlo, nebo z místa, kde osoba zemřela, na místo pitvy. Tato skutečnost má ekonomické dopady především na ty provozovatele pohřebních služeb, kteří soustavně zajišťují převozy lidských pozůstatků k pitvě a z pitvy. Jejich vozidlo bez lidských pozůstatků přejíždí z místa pitvy a k pitvě na náklad provozovatele pohřební služby, protože tyto nevytížené kilometry nejsou doposud hrazenou službou podle citovaného zákona.
Pitva zemřelého pojištěnce včetně dopravy je v souladu s § 13 odst. 2 písm. h) zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, službou hrazenou ze zdravotního pojištění. Jak vyplývá z § 39 zákona o veřejném zdravotním pojištění, je hrazenou službou i přeprava k pitvě a přeprava z pitvy do místa, kde k úmrtí došlo, popřípadě do místa pohřbu, je-li toto místo stejně vzdálené nebo bližší než místo, kde osoba zemřela. Dle § 17 odst. 7 písm. e) zákona o veřejném zdravotním pojištění příslušná zdravotní pojišťovna uhradí přepravu těla zemřelého pojištěnce k pitvě a z pitvy vždy na základě předloženého účtu v souladu s prováděcím právním předpisem a cenovým předpisem osobám oprávněným přepravovat lidské pozůstatky.
V sazbě za jeden km je zahrnuto:
1. příjem požadavku
2. zpracování a třídění informací
3. zadání realizace posádce vozidla
4. jízda k pacientovi a k zemřelému při převozu na pitvu a z pitvy
5. odborné naložení pacienta a jeho převoz do zdravotnického zařízení, popřípadě do místa určení
6. odborný dohled a nezbytná péče v průběhu převozu
7. průběžná komunikace s dispečinkem
8. předání pacienta ve zdravotnickém zařízení, popřípadě v místě bydliště nebo v místě určení
9. návrat na stanoviště 
10. úklid, desinfekce a příprava vozidla.
MMR bude v rámci vnějšího připomínkového řízení požadovat po Ministerstvu zdravotnictví změnu zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění.

2. Potíže se zdravotnickými transporty prostřednictvím pohřební služby nastávají, pokud zemřelý nebyl pojištěn u žádné zdravotní pojišťovny. Budeme mít takový převoz uhrazený?

Na tuto otázku nelze podat obecně platnou odpověď, protože bude vždy záležet na konkrétní situaci dané osoby. Vztah pojišťovny a pohřební služby je vztahem soukromoprávním a věcně příslušným orgánem k řešení sporů je civilní soud. Pojišťovna uhradí provozovateli účelně vynaložené náklady na přepravu zemřelých v souladu s platným zněním zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a vyhlášky MZ ČR č. 134/1998 Sb., kterou se vydává Seznam výkonů s bodovými hodnotami (kód 50 - Převoz na pitvu a z pitvy), s pevnou sazbou na jeden ujetý kilometr. Jízda nevytíženého vozidla bez zemřelého se nevykazuje. Pojišťovna na žádost provozovatele pohřební služby bez zbytečného prodlení dohledá příslušnost pojištěnce k pojišťovně v případech, kdy není dostupný průkaz pojištěnce a jsou dostupné jeho osobní údaje. V případě osoby neznámé totožnosti nebude možné, aby byla její přeprava uhrazena z veřejného zdravotního pojištění, neboť není zřejmé, zda se jedná o osobu účastnou v systému zdravotního pojištění, a v případě, že ano, ke které zdravotní pojišťovně příslušela. V této otázce bude MMR dotazovat některou z velkých zdravotních pojišťoven, např. VZP.
U soudních a anatomických pitev určuje osobu povinnou k úhradě přepravy zemřelého ustanovení § 88 odst. 5, 6 zák. č. 372/2011 Sb., zákon o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách). U nepojištěného cizího státního příslušníka je nejdříve nutné vyřešit otázku, jaké právní předpisy se na případ konkrétní osoby vztahují. Jedná-li se skutečně o osobu, která podléhá právním předpisům v oblasti sociálního zabezpečení jiného členského státu EU (EHP, Švýcarska), mělo by se na převoz takového pojištěnce hledět jako na nezbytnou péči, neboť ta se poskytuje stejně, jako by se jednalo o českého pojištěnce. Jelikož navíc platí zásada stejného zacházení, je třeba mít na zřeteli, že byla-li by stejná péče hrazena českému pojištěnci, musí být hrazena i zahraničnímu pojištěnci ze zemí EU. Náklady by tedy měla výpomocně převzít zvolená česká zdravotní pojišťovna a následně je přeúčtovat kompetentní instituci zdravotního pojištění v zahraničí. Jedná se o názor MMR a Ministerstva zdravotnictví v rovině samozřejmě čistě teoretické. Konkrétní převozy musí řešit provozovatel pohřební služby s objednavatelem převozu. Převozy na pitvu a z pitvy smí zajistit sám poskytovatel zdravotní služby – viz § 8 odst. 4 zákona o pohřebnictví (PohřZ).

3. Obce nevědí, co mají požadovat po pohřební službě v případě pohřbu do země/hrobky. Existuje pro obce nějaká metodika?

Obce jako provozovatelé pohřebišť musejí vědět, co mají požadovat po pohřební službě v případě pohřbu do země/hrobky. Postupují shodně jako provozovatelé krematorií, jen s tím rozdílem, že namísto obsluhy kremačního zařízení zaměstnávají nebo zajišťují hrobníka. Zákon o pohřebnictví je v této věci zcela jasný a od počátku (od roku 2002) neměnný. Bez souhlasu odpovědné osoby provozovatele nelze tělo zemřelého zpopelnit ani pohřbít do země. Obce mohou využívat služeb provozovatele pohřební služby, který nabízí komplexní služby a zprostředkuje obci uzavření smlouvy o dílo s kvalifikovaným hrobníkem.
Podle zákona o pohřebnictví provozování veřejného pohřebiště zajišťuje provozovatel zpravidla prostřednictvím jiné právnické nebo podnikající fyzické osoby – podřízené organizace či smluvní pohřební služby. Provozovatel pohřební služby jako koncesovaný živnostník, který se pohřbíváním živí, má umět v případě nejasností zaměstnanci obecního či městského úřadu poradit. V případě sporu je možné požádat o stanovisko krajský úřad. Na internetových stránkách krajů a MMR lze najít metodiku k provozování pohřebišť, na stránkách MMR jak v aktualitách, tak i v často kladených dotazech.

4. Pohřební služba má správci hřbitova předat identifikaci zemřelého, jak tuto povinnost splnit, když na malém úřadu není nikdo přítomen? Jaké náležitosti má obsahovat doklad o pohřbení?

Není-li na malém úřadě nikdo přítomen, nelze zemřelého pohřbít do země. Proto provozovatel pohřební služby, který vypravitelům nabízí služby komplexní, neuzavírá s vypravitelem smlouvu o dílo, ale smlouvu příkazního typu (není odpovědný za uskutečnění pohřbení do země na hřbitově nebo za žeh v krematoriu). Advokát také při zastupování klienta během soudní pře neví, jaký bude výsledek (rozsudek soudu) - proto uzavírá s klientem smlouvu příkazní, nikoli o dílo.
Doklad o pohřbení má obsahovat stejné údaje jako doklad o zpopelnění s tím rozdílem, že namísto čísla žehu uvede číslo hrobového místa. Zpravidla stačí výpis ze hřbitovní knihy.

5. Evidenční kniha pohřební služby – v roce 2018, kdy je téměř veškerá evidence vedena elektronicky, je požadavek na fyzicky vázanou knihu nesmyslný. Nedává smysl zapisovat údaje fyzicky a současně i elektronicky.

Zákon o pohřebnictví nenutí podnikatele vést elektronickou evidenci zemřelých, spisovou službu a správu dokumentů s tím spojenou. Pokud je evidenční sytém veden pouze elektronicky, pak je nutné jej jednou za čas vytisknout a svázat, což je mimo jiné ta nejlepší ochrana proti kybernetickým útokům. Volba každodenní formy evidenčního systému je na podnikateli, v každém případě však musí jít o systém kvalitní a uživatelsky vstřícný. Efektivní evidenční systém by měl být přehledný a jednoduchý.
Evidence o zacházení se zemřelými ve svázaných knihách je pro stát naprosto klíčová a prioritní. Písemně ve vázaných knihách s očíslovanými listy se vede také evidence o zacházení, dovozu a vývozu návykových látek a přípravků s jejich obsahem (srov. vyhlášku č. 123/2006 Sb.). Podrobnost zvolené evidence se odvíjí od rozsahu a složitosti podnikatelské činnosti. Nejen zákon o pohřebnictví nebo zákon o matrikách, ale i živnostenský zákon ukládá v některých případech povinnost doložit fyzické dokumenty, zejména odbornou způsobilost pro koncesi. Elektronické doklady předložené podnikatelem nemusejí být dostatečné, takže živnostenský úřad vyzývá k doplnění potřebných náležitostí v písemné formě.

6. Co vše má být předmětem archivace, jak se má evidenční kniha zachovávat? Mělo by být přesně vymezeno.

Ano, tyto náležitosti by měly být kodifikovány – a to v provozním řádě pohřební služby. Po konzultaci s Kanceláří veřejného ochránce práva a s KHS doporučuje MMR provozovatelům pohřební služby uložit svázané pohřební knihy po celou existenci firmy ve spisovně, popřípadě je archivovat ve státním oblastním archivu v nejbližším krajském městě.

7. Podle platné legislativy nemohou mít pohřební služby chladicí zařízení umístěné v nemocnici. Nemocnice, která nemá chladicí zařízení, uloží tělo zemřelého ve smluvní pohřební službě. Ale jiná pohřební služba odveze tělo i s občanským průkazem a úmrtním listem. Co dělat v těchto případech, které ze služeb  náleží příslušná platba?

Domovy pro seniory ani nemocnice nemají zákonnou povinnost mít chladicí zařízení ve svých prostorách či areálech, a to historicky od poloviny 20. století. Pohřební služby také nemusejí mít chladicí zařízení ve svých prostorách či areálech. Nemocnice má povinnost zaplatit smluvnímu provozovateli pohřební služby uložení těla zemřelého po dobu 48 hodin (od úmrtí nebo od pitvy). Pozůstalí (vypravitelé pohřbu) požadující pohřeb od jiné pohřební služby než od té, která má smlouvu s nemocnicí nebo domovem pro seniory o užívání chladicího zařízení, mají právo požadovat po poskytovateli zdravotní nebo sociální služby předložení ceníku obsahující cenu za každou hodinu přechodného uložení těla zemřelého po ukončení zákonné bezplatné lhůty.